| |
sobota
29.4.2006
Tak jo,
pokud je člověk plný dojmů, měl by se o ně podělit, pokud už
vzpomíná na to, co se začalo před 168 hodinami, měl by se podělit také,
protože to ještě není tak staré, aby na vše zapomněl. Tak tedy, malé
chronologické data o naši návštěvě v severním cípu našeho křehkého
demokratického státečku. Jak říká moje tchýně:Na domluvě svět stojí. Tak
jsme se tedy domluvili, Kdy? Ještě loni?Nebo to bylo letos? Já nevím, já již
se dostal k hotovému tématu a to bylo"Návštěva našich bližních v Rumburku"
Začalo se hovořit o tom, že pojedeme do Rumburku za Karlíkem, Dášou, Mílou,
Vlastinou a za Ivanem s Martinou.
Domlouvali jsme se, domlouvali jsme až jsme se zadomlouvali. Proč
zadomlouvali? I nu děti proto, že z obsazení dvou čtyřstopých vozidel s
kapacitou deset sedících přepravovaných osob, nakonec skončilo tak, že
nebyla využita celková výše uvedená kapacita a bylo využito jen 70%, slovy
sedumdesát procent z celkové možnosti přepravovatelných osob, aniž by byla
překročena celková přípustná hranice dle Silničního zákona. Tudíž pozorný
čtenář a slovní špáral si z toho odvodí, že nás se nakonec na sever Čech
vypravilo toliko sedum singulárních samostatně jednajících a odpovědných
jedinců.
Proč tedy nebyla navršena hranice přepravitelných osob , které
povoluje Silniční zákon a maximální tonáž vozidla s ohledem na osoby uvedené
v malém a velkém technickém průkazu?. Nepřísluší se mi toto komentovat.
A tak tedy již k tomu, co se dělo před těmi inkriminovanými 168 hodinami,
kdy začínám psát.
Zmatky ustaly a tak nás zůstalo seděm statečných, kteří vyrazili za
poznáním. Džugar s Džugarkou, tj, Larin a Jarin, Ticháček s Ticháčkovou,
Karolínka,/veverka nebo jak říká Míla, Veronika????nevím jak na to došel/Evča
Klečková a nakonec já-Zděnda: pozor vloudila se chyba, v původním obsazení z
Ostravy nejela Džugarka, nýbrž Tara, to jest hafuša rodu německých ovčáků,
která byla posléze vysazena v Lipníku, pro potěšení Pavlíka, Džugarku,
Jarynu, jsme nabrali po cestě před Hradcem Králové,anžto se vracelá zs SKI
kursu.Tož nás bylo před Hradcem králové sedum. O dva více než v
Poláčkových:Bylo nás pět. Psát o cestě do Hradce? Není ani zjevného důvodu,
cesta probíhala v mezích silničních pravidel a jen povyražením byla zastávka
u hospody, která byla zavřená a pak zastávka na gulášovku v jiné hospodě a
to jsme již byli pár km od Hradce. U Ticháčka se projevila nějaká neznámá
porucha a chtěl být focen před každou hospodou, kde jsme se zastavili,
ostatně to si pak můžete prohlídnout ve fotogalerii. Tak tedy, do Hradce
jsme fotili Tichonova 3x. Pak už nás vítal pod sluníčkem Hradec Králové, kde
jsme vyhověli Larinovému toužebnému přání a navštívili Obří akvarium, sice
jen sladkovodní ryby, ale stálo to za to.Ó matko přírodo, jak jsi rozmanité
ve své velikosti.Jinak , pokud budete projíždět Hradcem, doporučuji, je to
sice skované na sídlišti, ale také to naleznete, tak jak jsme to nelezli my.
Skončeno, pokračujeme dál. Další zastávka byla u Rumcajse, ostatně
jak jinak, když jste v Jičíně. Zde jsme jen trošičku občerstvili hrdla své,
nezbytné foto s Ticháčkem a pokračujeme dál, ke zdárnému konci naši cesty,
respektive, počátku našeho poznávacího cestování za objevováním přírodních a
lidských krás a hodnot severních Čech. Zase se vracím k matce přírodě, pár
kilásků od Rumburku nás vítá příroda mínus jedním stupněm teploty a také
sněžením, tak si říkám, neměl jsem nakonec nechat ty hrubé zimní
gumy???Vývoj následných klimatických podmínek mi nakonec dal za pravdu a
nedopadlo to tak jak jsem se obával a tyto jemné nově nainstalované "gumy"
nakonec došly svému použití.A to jsem záložní gumy ještě v jemnějším
provedení v zelené barvě pro obveselení svých bližních nechal doma.
Tak a jsme v Rumburku, cca po hodinové průměrné jízdě
45Km/hod!!!! a snad ještě míň.Tak jsme dojeli a jsme u Karlíka, první záchytný bod naší
návštěvy. Vítá nás Dášenka, jejich hafuša a Kralík se dostavuje až na základě
telefonické urgence Dáši. Vítačka jak má být, nebyli jsme přivítáni chlebem
a holí, což by si možná někteří přáli, ale vroucně.
Pak již se začíná ozývat Míla a je již poněkud nervózní, anžto nás ještě
čeká návštěva u něj a pak již je zamluveno degustační místo "u Geriho",
které domluvil Míla s pipanem v ruce jedné a mobilem ve druhé již několik
dnů dříve. Tak tedy vyrážíme honem k Mílovi a pak již po ubytovací procedůře,
já spím s Ticháčkem kolouškem, holky spějí samy, jen manželé Džugarovi jsou
spolu sami na cimérce. A jde se ke Gerimu. Už nás není sedum již je nás víc
a celkem jedenáct a posléze přicházejí další dva, aby se článek řetězu
uzavřel, tj. Martina s Ivanem a tak nás je tedy 13. Lichý počet ještě, že
není pátek, je sobota a nám to nevadí a jsme všichni rádi a to z celého
srdce, že se opět dohromady vidíme.Jak uběhl večer??? Rychle rychle, než se
na dějem, tak se již zavírá je sice okolo půlnoci a tak musíme respektovat
personál. Kromě Karlíků a Košťálů se my ostatní, tj. devět lidiček
přesouváme k Mílovi na bázu/zde použit rusofilistický název pro základnu/
Zde při dalším výdobytku rusofilní země, Vodky, se koukáme na DVD,
na prožitky z Lipníku 2005 a 2004, včetně vzpomínkové fotto ferie na Toma
Kota, /Omlouvám se tímto Karolínce, že jsme ji touto produkcí vyvolali
vzpomínky, při kterých člověku není nejlépe/ Slušní lidé jdou spát a
někteří, že Mílo a Ticháčku, nevědí, kdy je konec a jdou teprve spát s
ranním kuropěním.Hledám opuštěný svůj pokoj, líbám osamocené tři děvčata na
dobrou noc a také se ukládám k spánku.Co se mi zdálo? JÓ, to já sám nevím,
jen jsem spal dobře. Den první skončil.
|
|
| |
neděle
30.4.2006
Probouzím se druhý den, respektive ten samý, co jsem šel
spát.Spíše by mělo být, byl jsem probuzen.Kým? Neřeknu.Vynechám popisování
očistných ranních povinností a zažitých pravidel, děláme to každý, tak co se
zde rozepisovat, jestli si čistím chrup levou či pravou rukou a podobně,toto
nestojí za další řádky. Počasí se nám lepší, svítí sluníčko, jenže je
potvora značně ještě zubaté. Jupí, nezapomněli jsme? Asi né, protože jsme
pozváni ke Karlíkům na oběd. Tak se tam vypravuje pěšky přes celý Rumburk,
mezi tím ještě navštívíme chaloupku strýčka Toma, rozuměj Ivana a pak již ke
Karlíkům. No tedy Dášo, jak nejim plněné papriky, tož jsem se i já olizoval
a tak nejen já, skládáme holt skvělé kuchařce, dokonce jak jsem viděl, došlo
i na olizování talířů jak to některým chutnalo, přesto, že jsme již dospělí
lidé a otci dospělých dětí, že Mílo??
Plán, respektive osa následujícího výletu, šlapání, je jasná,
půjdeme na Dymník, nebo Dýmník, nevím jak se to píše, nechce se mi to hledat
na webu. Prostě jdeme na rozhlednu, nejvyšší kopec v okolí v Rumburku. Po
cestě navštívíme památník obětí Rumburské vzpoury, zde má sugestivní proslov
Ivan a pak již vzhůru k výšinám na rozhlednu. Co se dalo čekat? Také ji
nakonec navštívíme a zdárně se k ní vyšplháme. Mezi tím jsme ještě pod
rozhlednou navštívili nově budované golfové hřiště pro smetánku s
"instalovanými" šutry, /Stonehenge po Rumbursku/ na rozhledně je chorocho,
jenže tam chybí pár skleněných výplní a tak mne a některým dalším tato
chybějící křehká zábrana činní trochu problém. Krásný rozhled, pěkný výklad
Karlíka ohledně vidivších pohoří a také pohled k soudruhům z NDR nám zůstane
vždy v srdci. Po točitých schodech se vracíme dolů, míjíme čedičové
vyvřeliny a postupnou chůzí se vracíme opět na bázu, pochopitelně přes
chvilkové zdržení u Geriho, kde se nám zapomněl Karlík a tak se pro něj
vracíme, já, Karolínka a Zaploš.A tak všichni čtyři se přibližujeme k Mílovu
sídlu, kde se již griluje.
No co říci? Skvělé maso, uvolněná atmosféra a jsme všichni pospolu,
jenže nás není třináct, nýbrž? Přijela se na nás podívat Kačka od Karlíků ,
je nás čtrnáct a pak ještě tam je Markétka se svým mužem, dcera to lásky
Míly a Vlastiny/ona je se svým mužem a rodičů od počátku co jsme přijeli/Tak
nás je celkem 16. A stále má Míla místo v domě. Holt asi počítal, jak si
navrhoval svůj dům, že nás tam jednou bude více,
Grilujeme, povídáme, opět pro Ivana pouštíme DVD z Lipníku, opět jsou
slzy,Pak máme přednášku o velikosti délky šesti kilometrových sjezdovek v
Italii, což o to, jsou hezké, pak zase plkáme, někteří nám postupně usínají,
aby se v zápětí probudili k světu a plní síly, Dáša s Kačkou odjíždí, Karlík
s Ivanem a Martinou se také ubírají ke svým příbytkům. Alespoň tak jsme se
domnívali.Někteří spějí v křesle až do rána. A tak skončil den další.
|
|
| |
pondělí 1.5.2006
Je to k nevíře, začal den, kdy je nutno chytit babu,
najít rozkvetlou třešeň a tam jí dát lóbanec nebo také pořádně"vysmýkat"
, jenže před lidmi se to nedá dělat.Ostatně celou naši cestu v autě o tom na
Frekvenci 1 Asterka stále mele dokola.
Zase jsem byl mile probuzen. No, nebylo to špatné?
A je tady loučení,předtím ještě bohatá
snídaně, poslední líčení prožitých zážitků, nabalené bágly, nastartovaná
auta a vyrážím zpět do krajin, kde slova, cyp, kurva, a picza jsou
stejné v použití jako v této severní krajině: viď, hele a koukej.
Sobota a neděle utekly jako voda a my máme před
sebou cestu zpět.
Hloupejch cca 400 km, pokud chceme jít na safari, tak o něco
víc,ještě honem za Karlíkem a pak již necháváme za sebou slunečný Rumburk a
jeho Night cluby a odjíždíme na Dvůr Králové, kde se chceme přesvědčit v ZOO
na vlastní oči, jestli prděj hadi, popřípadě, jak to dělají sloni.A tak
jedeme, jedeme, až jsme tam dojeli.
Už je něco po poledni, ještě honem do
restaurace u Vendulky na gáblík a pak se již opravdu jdeme podívat a
přesvědčit, jak to tedy s těmi hady je ve skutečnosti. Vstupné 135 korun
není zas tak moc, ale domnívám se, že by odpovídalo pomály skoro tak
za pět lidí a né za jednoho. Budiž, i ta zvířata by měla z něčeho žít. Jsme
ve vnitř a opět nezbývá než smeknout před matkou přírodou, do čeho to dala
dušu a co dokázala vytvořit, ptačí voliéry, vodní svět, žirafy, sloni, zebry
různých a prapodivných forem, do toho hrošíci a hrošáčata, také lev a jeho
družky, no prostě oči přecházejí. Nakonec perličkou a tou nezbytnou
třešničkou na dortu je návštěvy ptačího světa. Evokace deštného pralesa se
ptačími zpěváčky je již jen balzámem na naše duše. Utahaní, spokojení,
udondaní, anžto jsme tam nacamrali cca 5 km, opouštíme tato místa a vydáváme
se na poslední část naší cesty, k domovu.
Líčení zbytku cesty jest zcela nezáživné, krom jedné
skutečnosti, kdy Džugarce-Jaryně chytly saze nebo se ji šprajcl plynový
pedál. Před Lipníkem na benzínce jsme si vzali Karolínku k sobě do auta a
tak nás bylo pět a jeli jsme do Ostravy.
V Ostravě se mi začala pomalu a jistě vytrácet
posádka, nejdříve Ticháčci, potom v Mariánkách pod rozkvetlou třešní Evča,
posléze Karolínka a nakonec jsem na prajzskou odjížděl jen já sám s pipanem
v nastupující tmě a končícím dnu.
Tak skončila naše pouť za hledáním lidských
hodnot a krás Rumburku.
Jistě by se dalo toho ještě napsat více a více,
ale nechci Vás zatěžovat suchým konstatováním akcí minutu po minutě, tak jak
to probíhalo, jednak ani si to tak nepamatuji, bylo toho hodně. Pokud však
máte dojem, že něco bych měl připojit, pošlete mi to emailem a já rád to pro
ostatní tady dopíši.
Ještě jednou chci poděkovat Dáši,
Karlíkovi, Kačence, Martině, Ivanovi, Vlastě a Mílovi , Markétě s manželem,
že byli tak hodní a laskaví, že vytrpěli naši návštěvu a měli s námi tu
výdrž, nás tam strpět.
Zážitky z
cesty zapsal pro Vás: Zděnda a Zdena Švagerovi, Magera,Fuzii společně s
Wodrbaalem a také čulík a debil, jak mne tituluje má patnáctiletá dcera
Tento
příspěvek neprošel žádnou jazykovou úpravou, případnou transformací do
spisovné češtiny by ztratil svůj půvab, tak jako tato cesta za hledáním
lidských hodnot a krás.
|
|
